Tak jsme se konečně dočkali. Určitě jsme nebyli jediní, kdo více než dva roky netrpělivě čekal až se uvolní opatření a zase budeme moci svobodně putovat po světě. Covidové období bylo pro mé cestování do zahraničí velkou překážkou, a i když vím, že pár nadšenců i přesto všechno nějakým způsobem cestovalo tak pro mě celá ta omezení znamenala velký diskomfort a nechtěl jsem si zážitek z cest znepříjemňovat. 

Takže jsme si počkali a po vynucené pauze (naposledy jsme byli v roce 2019) jsme vyrazili směr Orlando. Tentokrát náš úkol zněl jasně. Nejprve se trošku rozkoukat a zorientovat v našem jinak dobře známém prostředí a první 3 dny strávit na Floridě ve společnosti naší expediční Cessny 182, něco málo polétat po okolí a pak vyrazit linkovým spojem o 200 mil na sever do Knoxville ve státě Tennessee pro zbrusu nový letoun Cirrus SR-22 6. generace. 

Florida jako vždy nezklamala. Počasí, které v tomto americkém slunečném státě vládne na konci října bychom mohli závidět za našeho českého léta. Odpolední teploty šplhaly ke 28°, vlhkost se již v tento podzimní termín dala zvládat a obloha byla plná takových kumulů, že by nejedno oko českého plachtaře nezůstalo suché. Vyrazili jsme tentokrát na letiště Orlando Executive kde právě končila výstava business letectví NBAA a kde se nacházela naše expediční Cessna a odkud jsme létali do blízkého okolí jako například do Cedar Key, mou oblíbenou destinaci snad při každém pobytu na Floridě. Ale tentokrát to bylo jiné nechali jsme se přemluvit místní taxikářkou (rozuměj důchodkyní ve starém Dodge bez klimatizace), která slyšela naše vysílání po místní frekvenci, ozvala se z města pomocí svého ICOMa a ochotně si pro nás zajela na letiště. 

Konečně, po 14ti letech co sem létám, jsem si prošel městečko Cedar Key a stálo to opravdu za to. Byli jsme přímo nadšeni z místní atmosféry, která sálala pravým Karibikem, kterou doplnila stylová restaurace s názvem Steamers. Úžasné prostředí s terasou postavenou na kůlech přímo v mexickém zálivu. Dokonalé snad až na tu výkonnou klimatizaci, kterou místní prostě neumí zapnout jinak než na plné pecky a vám tak nezbývá než se přizpůsobit. 

Vždy mi přijde zajímavé, jak některá letiště po trase vypadají osiřele a klidně, ale když se k nim přiblížíte tak se pokaždé objeví nějaký provoz ať už na příletu nebo odletu ať je to malé letadlo nebo soukromý business-jet vždycky se něco děje. Je to takové “latentní“ kdy prostě na první pohled to vypadá že je mrtvo a vůbec se nelétá, ale když chvíli vydržíte a sledujete tak brzy zjistíte, že málokteré letadlo z těch plných stojánek je nepoužívané. Není to jak u nás, že především o víkendu se všichni se sejdou na letišti a vyrazí. Tady se létá tak nějak průběžně. 

Následná cesta do Tennessee s Delta Airlines probíhala podle plánu s krátkým mezipřistáním v Atlantě a pak do Knoxville. Z našeho trochu historického Boeingu 717 jsem obdivoval krajinu Apalačských hřebenů, která hýřila podzimními barvami. V místě, do kterého směřujeme se nacházejí Great Smokey Mountains. Tento název jim prý dali indiáni právě díky podzimním mlhám, do kterých se tyto kopce často zahalují. 

Stejně jako před šesti lety došlo ke zdržení v dodání letadla o jeden den a tak jsme tento čas volna věnovali poznávání zdejšího kraje. Po několika úvahách jsme si vybrali turisty oblíbenou oblast s centrem ve městečku Pigeon Forge. 

Toto město je celé jakýmsi zábavním lunaparkem, plným atrakcí, muzeí, obchodů a restaurací. Američani se tímto způsobem rádi baví a jsou v této oblasti velmi dobří. My jsme si mezi tou širokou nabídkou vybrali muzeum lodi Titanic, kde se nacházelo mnoho originálních relikvií z této slavné lodi. Bylo velmi působivé vidět její části a původní vybavení kajut, poslechnout a přečíst si osudy cestujících a k tomu všemu si vyzkoušet jaké to bylo té osudné noci na palubě v přesné teplotě okolního vzduchu a sáhnout si i do vody se 3 stupni celsia. Dojemné. Brrr…raději pryč. Pigeon Forge je zároveň vstupní branou do okolních Smokey Mountains, takže není nouze o obchody s outdoorovým vybavením vč. Oblíbených slzných sprejů proti medvědům. Uff.. tak o takové setkání s grizzlym se sprejem v ruce bych se opravdu dostat nechtěl .

Ale co je to oproti zážitku přebírání zbrusu nového letadla. Tomu se asi málo co vyrovná. Musí se nechat že spol. Cirrus Aircraft dělá tuto událost opravdu okázale. Pro předávací ceremoniál je zde vyčleněno několik samostatných hangárů a dále pak 9 nových Audi A8, kterými nového majitele dovezou až do hangáru, kde na vás čeká taková malá laser show. No prostě diskotéka, kde vás uprostřed čeká vaše nové letadlo. Není to samozřejmě pro každého, my jsme takové trochu skromnější povahy a klidně bychom takovou věc měli v lehce intimnějším stylu. 

Nicméně letadlo jsme převzali a já s jednou velmi mladou firemní instruktorkou provedl zkušební let, což byl jeden ILS sestup na dráhu 23L v Knoxville. Nějaké “drobné“ jsme ze slušnosti nechali i ve zdejším pilot shopu a vyrazili na naši cestu zpět na Floridu. 

Tuto cestu již velmi dobře známe z minulého přebírání letadla. Tentokrát trvala necelé 3 hod., přeskočili jsme Georgii a za nedlouho jsme přistávali na ILS dráhy 7 letiště Orlando Executive. Je to opravdu nádherný pocit letět novým letounem přímo z továrny vstříc novému dobrodružství, dalšímu létání na Floridě a pro mě i po jiných částech Spojených států. 

Musím říct, že když v krátké době máte možnost porovnat Cessnu 182 a Cirrus SR-22 Generace 6 tak je to něco jako když se posadíte z Moskviče do nového Mercedesu třídy S. Nesrovnatelné pohodlí, obklopeni elektronikou a skleněným kokpitem, ale hlavně ta rychlost letu a velmi responzivní řízení to vše vás prostě ohromí. 

Vzdálenosti, které běžně s Cessnou létáme nějakých 40 min. tak jsme zdolali za méně než půl hodiny. Vyrazili jsme tedy na západ, přistáli jsme si cestou cvičně v Zephyrhills a vydali se na naši oblíbenou destinaci Albert Whitted s restaurací na terase. Po obědě jsme pokračovali dále na jih podívat se na škody způsobené nedávným hurikánem Ian, který zasáhl právě ostrovy Sanibel a rozsáhlou aglomeraci Cape Coral. 

Další zajímavá věc je, že když máte Cirrus získáváte tím selektivní pozornost a prostě najednou vidíte, a hlavně potkáváte Cirrusy úplně všude kam se pohnete takže jenom na stojánce v Albert Whitted nás bylo asi 6 letadel tohoto typu. 

Ale konec srandy, po návštěvě Vero Beach a jednoho “touch-and-go“ v Okeechobee, pokračujeme do Orlanda, protože kolega odlétá a zbytek už bude jen na mě. Plán cesty je jasný, vyrazit „někam“ na sever, potkat se s ferrypilotem Mikem a pokračovat v letu do Evropy. Takže dobrodružství začíná!!

První, co bylo pro mě po odletu kolegy velkou změnou byl tzv. návrat do reality, protože jsem se z noblesního hotelu Marriott Downtown Orlando přestěhoval do typického “pouličního“ Best Western asi o 5 kilometrů západně. Změna komfortu byla znát, ale nicméně dalo se to přežít, a hlavně už další den mě čeká cesta zpátky na sever do Knoxville, kde jsem měl v plánu u výrobce poopravit drobné nesrovnalosti v avionice, když už to máme po cestě.  

Bohužel během toho všeho se na sever odsud odehrává ještě jeden příběh, a to je již několik dní probíhající předávací let do Evropy nového letounu SR-20, se kterým letěl právě můj kamarád a náš ferrypilot Mike. Startoval v dostatečném předstihu několika dní, a tak bylo v plánu, že po dokončení přeletu se obratem vrátí do USA, kde se potkáme právě na mé cestě na sever a společně budeme pokračovat dále na východ s naším strojem. Ale jak už to bývá, všechno je jinak. 

Příroda je vždy mocnější než my, a tak Mike zůstal “uvězněný“ v zimním počasí se svým Cirrusem na Labradoru už skoro týden a nemohl se pohnout z místa. Nutno podotknout, že SR-20 je slabší, pomalejší a neodmrazované letadlo s nižší kapacitou hlavních nádrží. To vše znamená jediné, že přeletět Atlantik v zimních podmínkách není vždy úplně bezpečné, resp. snadno proveditelné. 

Mikovo zdržení znamená jediné, že ho brzy doženu, pokud budu pokračovat svým tempem. Po dvou dnech strávených v Knoxville jsem pokračoval do mé příští destinace, kterou bylo Niagara Falls na hranicích s Kanadou. Bylo to malé mezinárodní letiště severně od Buffalo, vše ve státě New York. Místo známé svou přírodní zajímavostí Niagárskými vodopády. 

Po přistání z 3 hodinového letu jsem se ubytoval v nedalekém Holliday Inn a další den měl v plánu přeskok jezera Ontario do kanadské Oshawy. Nicméně volný čas jsem využil pro návštěvu zmíněných vodopádů. 

V tuto roční domu se v blízkosti jezera tvoří pravidelné ranní mlhy. Čím dál jste od jezera tak roste pravděpodobnost, že se mlha během slunečného dopoledne rozpustí nicméně v blízkosti jezera nebo přímo nad ním zůstává po celý den. Já byl v místě koncem října 

Dorazil jsem k Niagárským vodopádům, prošel jsem si místní park a už jsem byl zoufalý, že zmíněné vodopády a okolí kvůli mlze vůbec neuvidím. Během 2 hodin se ale počasí umoudřilo a mlha se rozpustila. Krásná procházka cca 10km a pak opět Uberem zpět na letiště. Zde mě čekala trocha byrokracie při opuštění US a celního odbavení letadla. Vše proběhlo nečekaně rychle a pouze po telefonu. Neuvěřitelné, jak se tyhle věci dají dělat, když je vůle s trochou důvěry. 

Let do Oshawy probíhal dle očekávání celý nad nízkou oblačností a trval přesně půl hodiny. Přes zamlžené jezero Ontário jsem již viděl vystupující CN tower v Torontu, která je nepřehlédnutelnou kulisou metropole. V tu chvíli jsem ještě netušil, že ji další den navštívím jako takový trochu neplánovaný turista. 

Po přistání v Oshawě mě řídící po uvítání v Kanadě oznámil něco o dveřích, podívejte se na dveře atp. Koukal jsem kolem po dveřích okolních hangárů a nechápal o co mu jde. Jenže on myslel dveře na levé straně trupu od mého zavazadlového prostoru, které byly otevřené. 

V hlavně se mi hned promítaly ty nejhorší scénáře, že jsem ztratil svůj obří cestovní kufr a další věci popadané do jezera, ale naštěstí vše bylo na svém místě. Dvířka se otevřela určitě až po dosednutí a tento problém nebyl prý u nového typu zavírání tlačítkem ojedinělý. 

Zdlouhavé čekání na celníky mě znejistělo, zda jsem vše nadiktoval v pořádku, a tak jsem raději úředníkům sám zavolal. K mému překvapení mi oznámili, že stačí říci číslo povolení, které mi sdělili po telefonu ještě na americké straně a šup, bylo hotovo. Tentokrát nikdo nepřijede a já můžu vesele pokračovat ve své cestě. Jak jednoduché, když se chce. 

Nastala fáze dalšího čekání (jak už to v letectví bývá) tentokrát na Majka, mého kolegu profesionálního ferry pilota (více než 30 přeletů Atlantiku každý rok), který díky počasí uvízl v Goose Bay. Bylo teď jasné, že jeho předávací let s SR-20 nebude schopen dokončit a poprvé v historii se rozhodl vrátit zpět do Toronta. (Osud tohoto letadla byl pak takový, že do Evropy nedoputovalo nikdy a zůstalo v USA u jiného majitele). 

Mike sedl těsně před západem slunce, zavírací dobou letiště a hlavně příchodem mlhy, která se s příchodem tmy rychle valila od jezera. Měl to opravdu jen tak tak. Na hotel jsme odjeli plní dojmů, sice unavení ale natěšení, že následující den budeme pokračovat s naší SR-22 dále do Evropy. Během večeře jsme dostali brilantní nápad podívat se jakéže to zítra bude počasí. A to jsme neměli dělat.

Tlaková níže se svým středem 935HPa přesně na jih od spojnice Kanady a Grónska vytvářela protivítr až 180 km/h a husté srážky, námrazu atd. A tak z krásného večera plného očekávání bylo zklamání, ale tak už to bývá. Vydat se na jistou cestu téměř jistého čekání v nepříliš hostinné severní Kanadě a riskovat další týden až dva na cestě už po dvou týdnech strávených v USA? Neměl jsem moc na vybranou. V té době jsem ještě byl v druhé práci na Citation C-510 a také rodina by nebyla nadšena z mého dobrodružství, resp. zmizení na celý měsíc. 

Touto cestou bych rád poděkoval společnosti Orbix, která mi zajišťuje letenky do USA a jejich pohotovému zaměstnanci pro takovéto nenadálé situace, který mi hbitě zajistil obratem letenky hned na druhý den z Toronta přes Varšavu do Prahy. A jak už jsem avizoval výše, tak jsem se na jeden den stal tím nechtěným turistou a v zajímavém podzimním počasí si vychutnal návštěvu centra Toronta. 

Toto město pro mě byla velká neznámá.  Teď už je pro mě Toronto téměř to samé jako New York. Obří metropole s desítkami mrakodrapů, perfektní infrastruktura a k mému „nepřekvapení“ opravdu multikulty prostředí, kam se snad stěhuje celá Indie. Ale je to jen můj dojem. Každopádně Kanada je přistěhovalcům velmi nakloněna. 

No a to je z létání po USA v roce 2022 vše a těšíme se na další překvapení a další dobrodružství, která přijdou v roce 2023.

Na shledanou v Americe.