Listopad 2019

Vrtulníkem nad aligátory

Všichni dobře vědí, že jsem velkým příznivcem létání v USA a v posledních letech se téměř pravidelně vydávám s klienty na slunnou Floridu užít si komfortu, který USA pro všeobecné letectví nabízí. Stejně jako loni jsem i letos využil naší “expediční“ Cessny 182 pro floridské výletování. Tentokrát jsem byl ale rozhodnutý, že si splním jeden z dalších snů: Chci posunout své létání po Americe zase o kousek dál a tak v druhé půlce pobytu si vyzkouším jaké to je létat samostatně po Floridě s vrtulníkem.

Letos jsme poprvé vyrazili na naši cestu o měsíc později a tak jsme byli zvědaví, jaké podmínky k létání nám konec listopadu přinese. Již při klesání do Orlanda (v B-747) mě dost překvapila souvislá vrstva oblačnosti nad celou Floridou, holt i to se na podzim stává. První dva dny nás tak čekalo oblačné počasí s mrholením a teplotami soutěžícími s těmi u nás. “Kam jsi nás to Honzo vzal, to jsme mohli létat doma!“, také zaznělo :-). 

První týden byl ve znamení létání na pevných křídlech Cessny 182 po nám většinou známých místech střední Floridy. První dva nám tedy výše zmíněné počasí nepřálo, ale takové na Floridě naštěstí dlouho nevydrží. Z nově navštívených letišť bych asi zmínil nenápadné letiště Oak Tree (6J8) a Suwannee County Airport (24J), pojmenované podle místní řeky Suwannee, která značně ovlivňuje vzhled okolní krajiny. Člověk si tu připadá jak někde v jižní Americe. Letiště je i zajímavé tím, že se zde začaly nedávno pořádat slety motorových padákových kluzáků. Tento druh létání zažívá v USA v posledních několika letech neuvěřitelný boom a tuším, že na trhu s tímto vybavením mají výrazný podíl i naši vyrobci.  V oblasti Tampy jsme navštívili poměrně unikátní letiště jménem Peter O Knight (KTPF), sousedící s nákladním přístavem na jedné straně a na straně druhé s leteckou základnou Macdill AFB.

Navštívili jsme i Lakeland (KLAL), kde jsme byli již poněkolikáté, ale nikdy si neudělali čas navštívit místní muzeum. To se nachází na jižní části letiště, kam jsme dojeli UBERem (k mému překvapení mi FBO nebyla ochotna zavolat taxi). Zajímavým exponátem pro mě byla F-14 a pro většinu z nás asi i první prototyp letadla bratří Klapmeierů Cirrus VK-30 s tlačnou vrtulí. 

Další výprava směřovala na letiště Everglades City (X01), kde jsme také již v minulých letech zavítali, avšak nikdy s úmyslem navštívit tento nádherný přírodní park. Tentokrát jsme využili služeb jednoho místního provozovatele takzvaných air boats tedy vyhlídkových člunů poháněných tlačnou vrtulí s leteckým motorem. Hodinový výlet s výřečným průvodcem do mokřadů parku Everglades byl adrenalinový zážitek spojený s pozorováním po nás atraktivní fauny a flory. Sice jsme viděli pouze jednoho aligátora, ale i tak to považuji za úspěch vzhledem k tomu hluku, který naše plavidlo vydávalo.  Stojí za zmínku, že si nás provozovatel této atrakce bezplatně přivezl z letiště až k lodi a pak nás opět odvezl až k letadlu.

Týden rychle uběhl a já zůstal na chvíli osamocen do příjezdu mých dalších tentokrát vrtulníkových klientů. Přestěhoval jsem se z jezerní oblasti (okolí Leesbourgu se říká Chain of Lakes) do hotelu Ramada v Kissimmee tedy do míst, kde jsem před 20 lety pracoval v hotelech a supermarketech při první cestě do USA v mých 19 letech.

Neděli jsem věnoval mému přezkoušení před samostatným pronájmem. Školu MaxFlite mi doporučil můj kamarád Dan Foster, místní pilot záchranného vrtulníku z Leesbourgu, který mi jako pověřený examinátor pomáhá s vydáváním validovaných FAA průkazů.

Instruktorem pro mé přezkoušení byl mladý letec Eric Vega z Koloráda, který po letech opustil kariéru leteckého mechanika u US Air Force (údržba na F-15) udělal si potřebné kvalifikace na vrtulník a přestěhoval se ze skalistých hor Koloráda na “placatou“ Floridu. Po asi hodinovém pozemním přezkoušení, kde si jen ověřili mé zkušenosti a znalosti postupů při létání v americkém vzdušném prostoru, jsme odstartovali s R-44 směrem k Winter Haven (KGIF). No a protože s vrtulníkem je vše přeci jen o trochu složitější tak jsme si prvních 20 minut vyjasňovali jak ten či onen manévr létáme u nás a jak oni zde. V podstatě jsme se ve všem shodli. Jak už to bývá u takových přezkoušení tak 30% času se létá normálně, aby instruktor poznal jak létáte, komunikujete a přemýšlíte a zbylých 70% času se pak létá abnormálně (rozuměj mimořádné případy za letu – emergency) , kde chce vidět, jestli umíte letět a reagovat, když na přemýšlení moc času není. Situaci mi jen komplikovaly baterky v mých Bose, které jako naschvál “došly“ před vzletem z Kissimmee. Zkusili jsme si pokročilé autorotace, nácvik vysazení ve visu, poruchu hydrauliky, přistání s doběhem, obnovu otáček a další manévry. Po téměř hodině a půl letu jsme přistáli zpět v KISM a byl jsem schválen k samostatnému létání.   

Náš první let jsme naplánovali jako výlet do Kennedy Space Center, tedy přesněji řečeno na letiště Merritt Island (KCOI), které považuji při cestě do tohoto vesmírného střediska jako nejvhodnější. Přistanete, zavoláte si taxi a do půl hodiny už stojíte u pokladny v KSC.

Létání s vrtulníkem nad Floridou je opravdu zážitek. Oproti letadlu zde jako vždy mnohem více vyniknou detaily v krajině, které by vám jinak unikly. V podstatě při každém letu byla možnost vidět minimálně jednoho aligátora, případně kapustňáka nebo jiná pro nás nepříliš obvyklá zvířata. Nad mořem to zase byli žraloci a ohromná hejna rejnoků. Krásně vynikla rozlehlost jezer, mokřadů, ale i zajímavosti jako zatopené lesy, přes které vede dálnice upevněná na betonových pilotech nebo opuštěné a zrušené železniční tratě s několika zrezivělými vagóny. I to je Amerika. Na jedné straně úspěch v podobě vybavených vilových čtvrtí, soukromých přistávacích ploch a noblesních rezidencí a na druhé spousty opuštěných farem, zapadlých mobilheimů, zborcených střech starých domů a skladů, které obklopují vraky starých aut a další rezivějící stavební a zemědělské techniky.  

Překvapilo mě kolik floridského území je stále “téměř“ nedotčeno člověkem. Obrovské travnaté pláně východně od Winter Haven, řídké borovicové lesy s říčkami a do toho další neuvěřitelné množství vody ve formě jezer, bažin i umělých kanálů, která většinu jezer spojují a tvoří tak dokonalou síť nejen pro milovníky lodí, vznášedel a vodních skútrů. Je to tu především ráj pro rybáře. Téměř na každé vodní ploše se jich pár našlo ať už na dlouhých dřevěných molech tak na pramicích. Doufám, že někdy budu mít příležitost poznat tento americký stát i z vodní plochy. Moc by mě to lákalo.

Hlavní výlet nás ale teprve čekal. Rozhodli jsme se obhlédnout kousek západního pobřeží a pořádně se proletět ve 150 m nad plážemi Clearwateru, St. Petersburu a dát si malý oběd v oblíbené destinaci Albert Whitted (KSPG), kde jsem fakt dlouho nebyl, naposled před týdnem se Cessnou 182 J . Vydali jsme se tedy přes Winter Haven dále na západ mezi letišti Brooksville (KBKV) a Tampa North (X39). Na západní pobřeží cesta moc neutíkala. Spousta silnic směřujících k Tampě, jezírka a souvislá ale řídká aglomerace nenabízela žádné zajímavosti. O to víc dechberoucí byl přílet k mexickému zálivu.

Západní pobřeží Floridy je oproti východnímu rozmanitější a má také o trochu jiné klima. Aglomerace Tampy, do které počítám Tampu, Saint Petersburg, Clearwater a okolí je velice zajímavá a chce víc času, aby ji člověk prozkoumal celou. Let vrtulníkem v malé výšce podél pobřeží Clearwateru je snovým zážitkem nejen pro lidi od létání. Čisté moře, sněhově bílé a čisté pláže, vily, obří hotely a stovky lodiček a také lidiček všude pod námi.

Zvažovali jsme, zda náš let podél pobřeží protáhnout až ke Sunshine Skyway Bridge (zkráceně Skyway), asi nejznámějšímu mostu Floridy spojujícímu Saint Petersburg a oblast Terra Ceia, tedy aglomeracemi Brandenton a Sarasota. Nicméně tento zážitek jsme si ponechali na někdy příště a před zálivem jsem stočil naši R-44 na dlouhé finále dráhy 7 v KSPG. Po povolení jsme hned dostali instrukce k parkování na heliportu vedle dvou EC-135 záchranky.

Ale zpět k létání vrtulníkem na Floridě. Po úvahách a zkušenostech z mého létání v USA s letadlem, které je asi 200 hodin po celých USA, včetně několika IFRových letů s SR-22 a PA-46 s navštívenými asi 50ti letišti přiznávám, že na rekreační pronájem vrtulníku není Florida ale možná celá Amerika vůbec konkurenceschopná s letadly. Když budeme brát v potaz skutečnosti, že cena za hodinu je třikrát vyšší, rychlost letu stejná a že tu jeho jedinečnou schopnost tedy sedat do terénu nebo po helipadech (veřejné v podstatě až na výjimky nejsou) ani nevyužijete tak mi přijde, že vše je tak nějak uzpůsobeno letadlům. Síť a vybavenost letišť je neuvěřitelná. Když navíc využijete služeb pronájmu auta nebo curtessy car (letištní auto k levnému nebo bezplatnému pronájmu posádkám) tak vrtulník bohužel nemá šanci. Pro nás, co vrtulník létáme a víme, že zážitek z letu je opravdu o poznání jiný to ale význam má takže snad za 2 roky třeba opět navštívíme vrtulníkem nějaká zajímavá místa v USA.

Teď se určitě ptáte a kde že jsou ti aligátoři. No popravdě si mi nepodařila ani jedna kvalitní fotka takže snad budou patrní aspoň z té jediné :-).